Kdo jsem několika slovy

Jsem otec dvou úžasných dětí a také manžel jedné naprosto báječné ženy, kterou jsem potkal až na své vědomé cestě životem. Dále jsem také psychoterapeut, poutník a fotograf. Rád se dívám kolem sebe, baví mne pozorovat jemné momenty našeho života. Rád jen tak sedím a piju čaj. Snažím se pracovat co nejméně, ale s velkým dopadem na okolí 🙂 v pozitivním slova smyslu.

Dětství

Většinu svého dětství jsem prožil venku na hřišti s kamarády. Vybavuji si, že jsme prakticky nedělali nic jiného než jen řádili venku a hráli fotbal. Když jsme se vrátili ze školy nechali jsme doma aktovky a utíkaly ven. Byli jsme taková ta typická parta kluků, kteří spolu venku tráví veškerý volný čas. V létě se hrál od rána do večera fotbal, na podzim zase floorbal, v zimě hokej a na jaro zase fotbal. Tehdy jsme neznali nudu, aktivita pro nás byla vyjádřením radosti ze života. Bylo to moc krásné období a rád na něj vzpomínám. Důležitý pro mně byl také čas, který jsme trávili u mé tety na Valašsku, kde jsem si už v dětství zamiloval přírodu. Miloval jsem nekonečné toulání v lesích okolo vesnice i daleko za ní. Tyto momenty jsou pro mne důležité a myslím, že mne velmi silně pozitivne formovali. Už na základní škole se mi podařilo sem tam zatoulat do otcovi knihovny, kde jsem si četl knihy s východní tématikou. Zasněžené vrcholky Himalájských hor, krajina opředená mýty ve mně už tehdy probouzela silnou touhu a pocity mrazení.

Dospívání

Toto krásné období základní školy se postupně proměnilo do více dobrodružného období mých studií na umělecko-průmyslové škole. Postupně se začaly měnit mé zájmy, ale také zájmy mých kamarádů. Skoro nikdo nechodil hrát fotbal na hřiště. Už ani nevím, kdy přesně to začalo, ale čistá radost z pohybu a užívání si přítomnosti se tak nějak potichu vytratilo. Zpětně už vím, že to bylo způsobeno tím, že se nad námi vznášel onen tajuplný závan větší zodpovědnosti. Byli jsme přeci na střední a tam už se očekává jiné chování a taky větší zodpovědnost, na kterou však většina z nás nebyla připravená. Já teda určitě ne. Řítil jsem se vpřed do života v dospělosti, ale nechtělo se mi tam. Cítil jsem, že na to ještě nejsem připraven. Moc mi totiž nepomáhalo vědomí, že po dodělání té střední školy už budu muset chodit každý den do práce. Budu chodit tam, kam se nikomu chodit nechce.

Začali jsme se shlukovat do takových typických partiček. Chodili jsme do parku a scházeli se v kruhu, kde jsme kopali do míčku, kterému jsme říkal "hakisák". To byl takový jediný pozůstatek z dob naší fotbalové slávy. Nikdo z nás to nikdy nepojmenoval, ale zabíjeli jsme čas. Jak to tak bývá začaly první experimenty s alkoholem, marihuanou a ostatními látkami, které mění prožívání. Zkoušeli to všichni v partě, takže nebyla jiná možnost a zkusil jsem to také. Pocity euforie a falešné, krátkodobé radosti vystřídali upřímné okamžiky štěstí na fotbalovém hřišti. Stali jsme se loutkou ve své vlastní hře. Park, ono místo, kde jsme se scházeli, bylo synonymem útěku do lepšího světa. Nikdo to samozřejmě takto nenazval, ale myslím, že jsme to všichni věděli. Vybavuji si moment, kdy jsem uvnitř sebe vedl dialog, že to není uplně v pořádku, těšit se do parku, až konečně zavítám do nové lepší reality.

Dospívání - první uvědomění

Měl jsem problém přijmout sebe, svou novou roli v období dospívání. Odpověď na to proč se někdy necítím tak, jak bych chtěl a musím si zlepšit náladu pomocí nějakého vnějšího zdroje, jsem zkoušel najít v duchovní literatuře. Zpětně už vím co to bylo, nedokázal jsem přijmout svou blížící se mužskou roli. Literatura mi nepomohla, potřeboval jsem osobní zážitek a nějakého průvodce, který mi řekne, co že se to děje. Ten, ale v dosahu nebyl a tak jsem na to byl sám, požádat otce mne ani nenapadlo. Až později díky terapii jsem zjistil, že v naší mužské linii to otcové předávat neuměli. Otec mého otce to taky neuměl a jeho otec taky ne.

Po dodělání střední školy ze mně spadlo spoustu obav, má situace se však nezlepšila. Stále se mi nedařilo radovat se ze života. Měl jsem vztah, který moc nefungoval a nevěděl jsem co ze sebou, a kam že se to mám v tom životě vidat. Odpovědi na tyto otázky jsem hledal ve večerní zábavě s rádoby kamarády a víkendové alkoholové dýchánky se stávaly samozřejmostí. Tehdy mi už vůbec nepřišlo divné, že se tak všichni kolem mně baví. Z víkendových dýchánků přišli dýchánky, které probíhaly i během pracovního týdne. Čím dál víc sem ztrácel kontakt se sebou a utíkal jsem před realitou. Měl jsem spoustu otázek a nikdo mi na ně nedal odpověď. V alkoholovém opojení jsem uvnitř sebe plakal nad tím v jakém to systému žijeme, nevěděl jsem co se sebou, můj život mi nedával smysl. Pomalu, ale jistě se blížilo potřebné vyvrcholení na které jsem tak dlouho čekal. 

Transformace

V roce 2009 jsem lidově řečeno “padl na hubu”, jinak se tomu čím jsem si prošel říká také psycho-spirituální krize. Můj předchozí způsob života mně konečně dohnal. Hluboko uvnitř jsem věděl, že takto to dál nejde, že potřebuju opravdovou vnitřní změnu. Vyhledal jsem pomoc a prostřednictvím intenzivní skupinové terapie se započala má proměna. Zde jsem se naučil dívat do sebe, být k sobě upřímný a vnímat svoji hodnotu. Uvědomil jsem si, že já jsem ten, kdo utváří svůj život. Součástí změny bylo pevné rozhodnutí, opustit předchozí životní styl. Jinak to ani nešlo, protože s tím co jsem se o sobě dozvěděl bych tak jak jsem žil před tím už nedokázal.

Po ukončení terapie, jsem začal studovat sociální práci na vysoké škole. Ucítil také opravdu silnou potřebu chodit do přírody. Bylo to spíš znovuobjevení této touhy, protože tam byla odjakživa, jen jsem na ni přes ty nánosy neviděl. Každý víkend jsem si nabalil batoh s fotoaparátem a vyrazil do Bílých Karpat. Strávil jsem tam venku tisíce hodin. Mlčky jsem brázdil lesy a svahy Bílých Karpat a sledoval uvnitř sebe zajímavou věc. Začal jsem pozorovat léčivou sílu pobytu v přírodě. Uvědomil jsem si, co všechno může člověk osamoceným putováním získat. Pozoroval jsem jak se při mých výletech dějí uvnitř mě zázračné věci a to “jen díky tomu, že chodím lesem”. Postupně jsem začal vidět symboly, které byli zrcadlem toho co se aktuálně odehrávalo v mém životě. Vnímal jsem, jak se mi pomocí chůze rozpouštějí v mysli konflikty, které jsem zažil v předchozích dnech v zaměstnání, jak se poté při rudých západech slunce jeví jako pouhé kapky čehosi, v moři štěstí.

Současnost

Svůj příběh jsem s vámi sdílel záměrně, aby jste mohli aslespoň trochu nahlédnout do mého osobního života a udělali si obrázek, čím jsem si v životě prošel. Mám osobní zkušenost s tím, když člověk ztratí smysl a radost ze života. Mám také osobní zkušenost s tím, jak tento smysl a radost znovuobjevit. V průběhu své transformace a práce na sobě jsem zjistil, že mám pracovat s lidmi. Cítím, že jako rozený manifestor, mám dar doprovázet a inciovat procesy u druhých lidí. Myšlenka chodit s lidmi do přírody vznikla na základě mých osobních zkušeností. Věřím, že tento způsob práce je daleko smysluplnější a intenzivnější než terapeutické sezení v kanceláři.

V současné době se již aktivně věnuji doprovázeným poutím. Při své práci používám nejrůznější techniky. Mám znalosti v oblasti psychoterapie, které nyní kotvím v psychoterapeutickém výcviku MOVISA VI v modelu růstu od Virginie Satirové. Svou práci tedy zaměřuji na pozitivní stránky člověka, pomáhám znovuobjevit vaše schopnosti, které ve vás jsou a věřím, že každý z nás má vnitřní sílu ke změně, která je v souladu s naším posláním.